Sourozenecká idylka

No nevim, nějak ideální představa sourozenecké lásky a tolerance staršího bráchy vůči mladšímu bere rychle za své. To bych fakt nevěřila, jaký může vzniknout boj, pokud jde o jednu hračku, kterou samozřejmě chtěji oba a vždy ve stejný okamžik.

Představa, že si sednu k nim do herny a budu chvilkama v klidu pracovat a přitom je pozorovat při hraní, tak ta byla opravdu dost mylná.

Je mezi nimi 3,5letý rozdíl. Kubíkovi tomu mladšímu teď bude deset měsíců a musim říct, že je to slušný rváč s andělským kukučem :). Tím rváčem myslím, že si jde za svým a málokdy odejde s prohrou. Tomík si vyndal puzzle, že bude stavět, tak si řikám fajn bude klídek. Kubík si něco strčí do pusinky, takže pohoda. Aha, omlym! Velký omyl! Ve chvíli, kdy se vysypaly puzlíky, tak naše tryskomyš Kubík je okamžitě začal lovit do pusinky, což se nelíbilo Tomíkovi. Takže začal nelítostný boj a jelikož Kubík ještě nevládne slovními argumenty, tak začal Tomíka kousat svou bezzubou dásničkou. Ale Tomík se nedal a vytrvale vyndaval mokrý puzzle z pusinky do toho začaly oba neskutečně řvát. No, zkrátka sourozenecké idylka. Když jsem se do toho chtěla vložit, tak lítaly argumenty jako - "maminko, pane bože, proč na to vůbec šahá, když tomu nerozumí, no tak mu vysvětli, že na tohle má fakt ještě dost času, jasně, jasně mlčíš, protože je menší nebo mimino jedno, to jsou furt jen potíže....."

Do toho zvedám telefon, kdy mluvím se svojí mamčou. A co myslíte, že od ní slyšim? To jsou tak roztomilí fíci, viď?

Ale jedno "pozitivum" ten boj měl, Kubíka dokonale utahal, takže krásně spinká. A Tomík? Jen suše podotknul "vidíš, nic nevydrží, tak proč si nedá pokoj" No, neni to krásný mít dvě a více dětí :).