Jak to vlastně semnou a blogováním celé začalo. Asi to zná většina z vás a nebude to nic překvapivého.
Jednoho dne jsem už byla napokraji mateřského zoufalství :). I když své dva kluky zbožnuju a to myslím vážně, nikoliv po americku.. Tak už jsem nemohla a připadala jsem si toho dne zrala na polstrovanou místnost v nejbližším psychiatrickém zařízeni.
Aby jste tomu rozuměli, mám dva raubíře, 4letého a 9ti měsíčního. A je to vážně mazec :).
Znáte ten pocit, kdy se najednou zastavíte a jenom vnímáte jako by odjinud zvuky dětí, potřeby manžela co bude k večeři a do toho vás čeká plná pračka a ještě by se určitě něco našlo. A o tom, že i vy máte svoje osobní potřeby a touhy ani nemluvím ... Když o tom, tak přemýšlim, tak bych vážně měla zase začít cvičit. No, nic :)..
No, a já si řikala, tak takhle ne! Odešla jsem středem místnosti vzala notas a začala psát tyhle řádky, které pro mě budou sloužit jako terapie a vás snad trochu pobaví a možná zjistíte, že v tom nejste sami.
A vytvoříme z mého blogu místo pro příjemné společné chvilky třeba u kávy.
Jo a jenom mezi námi.V tuhle chvíli, kdy já se zde vypisuji, tak můj manžel neskutečně hezky uspává naše kluky.
A to jsou právě ty chvíle, kdy jsem ráda, že mám to štěstí být doma a vidět vyrůstat raubíře...
Žádné komentáře:
Okomentovat