Dva chlapi v posteli

Zbožňuju mateřskou, hlavně chvíle jako jsou tyto. 

Momentálně jsem v ložnici na posteli obklopena dvěma chlapama.

Mám moc ráda a hlavně jsem tak nějak vnitřně klidná a spokojená, když se k nim můžu přitulit a nebo je jen pozorovat, jak kouzelně spí.

Ale je teda pravda, že se moc nemůžu hýbat, mám žízen a chce se mi čůrat. Ale já to vydržím. Za pár klidných a tichých okamžiků mi tohle "utrpení" stojí. Je fajn vidět, když se probouzejí, už néé k mamince, ale jdou nejdřív k sobě. Teď se mrňousek naučil dávat pusinky. Je tedy pravda, že to jsou spíš mokré obtisky otevřené pusinky :). Ale první obtisk po probuzení patří bráchovi. A pak se k němu přitulí a nechá se odnést ke mě. Už z toho mají takový rituál. A v tom okmažiku cvak konec příměří a začíná  řev a rachot. Oni totiž na sebe řvou jako šelmy a mají z toho děsnou radost. Jen nechci vědět, co na to říkají obyvatelé zdejší ulice a myslím, že asi ani nepomáhají zavřená okna.

Já už ani nedoufala, že by se mi povedlo jejich poobědový spánek takhle krásně zesinchronizovat. A už tomu bude týden, co takhle spolu fungujou, pokud zrovna nespí oba na mě, tak můžu tyto okamžiky i využit ku prospěchu né, sebe. To zas né, ale ku prospěchu naší domácnosti. Ta chudinka ted občas dost strádá, ani nevíte jak moc velebim vynálezy naší doby jako např. pračku se sušičkou. Je teda pravda, že z ní někdy vyndám oblečeni o velikost menší no, ale beze strát to holt někdy nejde. 

I když, jak říká jedna blízká osoba ohledně každodenního úklidu: "komu to vadí, tobe? A zbytek ať si po...".  Až kluci vyrostou, tak bude času na ůklid až, až... A Tohle už se nikdy opakovat nebude, kdežto prach na TV bude neustále ;). 

Sourozenecká idylka

No nevim, nějak ideální představa sourozenecké lásky a tolerance staršího bráchy vůči mladšímu bere rychle za své. To bych fakt nevěřila, jaký může vzniknout boj, pokud jde o jednu hračku, kterou samozřejmě chtěji oba a vždy ve stejný okamžik.

Představa, že si sednu k nim do herny a budu chvilkama v klidu pracovat a přitom je pozorovat při hraní, tak ta byla opravdu dost mylná.

Je mezi nimi 3,5letý rozdíl. Kubíkovi tomu mladšímu teď bude deset měsíců a musim říct, že je to slušný rváč s andělským kukučem :). Tím rváčem myslím, že si jde za svým a málokdy odejde s prohrou. Tomík si vyndal puzzle, že bude stavět, tak si řikám fajn bude klídek. Kubík si něco strčí do pusinky, takže pohoda. Aha, omlym! Velký omyl! Ve chvíli, kdy se vysypaly puzlíky, tak naše tryskomyš Kubík je okamžitě začal lovit do pusinky, což se nelíbilo Tomíkovi. Takže začal nelítostný boj a jelikož Kubík ještě nevládne slovními argumenty, tak začal Tomíka kousat svou bezzubou dásničkou. Ale Tomík se nedal a vytrvale vyndaval mokrý puzzle z pusinky do toho začaly oba neskutečně řvát. No, zkrátka sourozenecké idylka. Když jsem se do toho chtěla vložit, tak lítaly argumenty jako - "maminko, pane bože, proč na to vůbec šahá, když tomu nerozumí, no tak mu vysvětli, že na tohle má fakt ještě dost času, jasně, jasně mlčíš, protože je menší nebo mimino jedno, to jsou furt jen potíže....."

Do toho zvedám telefon, kdy mluvím se svojí mamčou. A co myslíte, že od ní slyšim? To jsou tak roztomilí fíci, viď?

Ale jedno "pozitivum" ten boj měl, Kubíka dokonale utahal, takže krásně spinká. A Tomík? Jen suše podotknul "vidíš, nic nevydrží, tak proč si nedá pokoj" No, neni to krásný mít dvě a více dětí :).

Co mi život dal

Jsem štastná a vím, že se to moc nenosí, ale já opravdu jsem vděčná životu za moc věcí, které právě prožívám a vím, že pokud budou všichni zdraví, tak mi nic nechybí a mám vše, co jsem si kdy přála.

Hodně lidí a to hlavně z mého blízkého okolí mi vyčítá ohledně výchovy několik věci. Např. to, že naše děti dost často tráví noce v naší ložnici. Ano, já vím neni to zdravé, nejsem důsledná ve výchově atd.... Ale...

Copak dokážete říct té malé bytosti, která za vámi příde a řekne:maminko prosíííím, já chci k vám protože vás mám moc rád a je mi u vás hezky, tak dokážete mu říct NE. No, možná ano, ale my opravdu NE.

I když je fakt, že ráno remcám a bolí mě celý člověk. To by jste nevěřili jak moc ta malá potvůrka cestuje a ráno si připadám jako po opici, protože ukotvuju celou noc. Cože? No, ukotvuju. Jednu nohu mám na zemi a tu druhou na posteli :).Ale víte, co? Dneska jsem štastná na druhou, protože už i ta 10ti měsíční potvůrka k nám chodí kolem páté hodiny ranní.

Víte, můj manžel je perfektní táta pro naše děti. A opravdu to tak cítím. Na chlapa dokázal vydržet dva porody. A to mi věřte, fakt nebyly moc jednoduchý a ani rychlý. A nejen, že tam byl celou dobu a úplně u všeho a když myslím u všeho, tak vážně u všeho. Ale dokázal ty naše kluky krásně přivítat na světě a od první vteřiny jejich života o ně pěčoval. A v prvních okamžicích to dokázal líp než, já. To musím upřímně přiznat.

Je mnoho věcí, u kterých křičím a říkám, jak jsem neštastná a co všechno mi chybí... Ale opravdu mi něco chybí...?? NE! Nedávno jsem pochopila, jak moc jsem díky našim dětěm vyzrála a hlavně dospěla. Žádná číslovka z vás neudělá dospělého člověka. Opravdu ne, aspoň já to tak mám.

Miluju život jaký mám a to hlavně díky tobě, ale zárověň je člověk plný strachu, právě o to, co miluje..

Jsem moc ráda, že mi vás život dal T a J a T