Dva chlapi v posteli

Zbožňuju mateřskou, hlavně chvíle jako jsou tyto. 

Momentálně jsem v ložnici na posteli obklopena dvěma chlapama.

Mám moc ráda a hlavně jsem tak nějak vnitřně klidná a spokojená, když se k nim můžu přitulit a nebo je jen pozorovat, jak kouzelně spí.

Ale je teda pravda, že se moc nemůžu hýbat, mám žízen a chce se mi čůrat. Ale já to vydržím. Za pár klidných a tichých okamžiků mi tohle "utrpení" stojí. Je fajn vidět, když se probouzejí, už néé k mamince, ale jdou nejdřív k sobě. Teď se mrňousek naučil dávat pusinky. Je tedy pravda, že to jsou spíš mokré obtisky otevřené pusinky :). Ale první obtisk po probuzení patří bráchovi. A pak se k němu přitulí a nechá se odnést ke mě. Už z toho mají takový rituál. A v tom okmažiku cvak konec příměří a začíná  řev a rachot. Oni totiž na sebe řvou jako šelmy a mají z toho děsnou radost. Jen nechci vědět, co na to říkají obyvatelé zdejší ulice a myslím, že asi ani nepomáhají zavřená okna.

Já už ani nedoufala, že by se mi povedlo jejich poobědový spánek takhle krásně zesinchronizovat. A už tomu bude týden, co takhle spolu fungujou, pokud zrovna nespí oba na mě, tak můžu tyto okamžiky i využit ku prospěchu né, sebe. To zas né, ale ku prospěchu naší domácnosti. Ta chudinka ted občas dost strádá, ani nevíte jak moc velebim vynálezy naší doby jako např. pračku se sušičkou. Je teda pravda, že z ní někdy vyndám oblečeni o velikost menší no, ale beze strát to holt někdy nejde. 

I když, jak říká jedna blízká osoba ohledně každodenního úklidu: "komu to vadí, tobe? A zbytek ať si po...".  Až kluci vyrostou, tak bude času na ůklid až, až... A Tohle už se nikdy opakovat nebude, kdežto prach na TV bude neustále ;). 

Sourozenecká idylka

No nevim, nějak ideální představa sourozenecké lásky a tolerance staršího bráchy vůči mladšímu bere rychle za své. To bych fakt nevěřila, jaký může vzniknout boj, pokud jde o jednu hračku, kterou samozřejmě chtěji oba a vždy ve stejný okamžik.

Představa, že si sednu k nim do herny a budu chvilkama v klidu pracovat a přitom je pozorovat při hraní, tak ta byla opravdu dost mylná.

Je mezi nimi 3,5letý rozdíl. Kubíkovi tomu mladšímu teď bude deset měsíců a musim říct, že je to slušný rváč s andělským kukučem :). Tím rváčem myslím, že si jde za svým a málokdy odejde s prohrou. Tomík si vyndal puzzle, že bude stavět, tak si řikám fajn bude klídek. Kubík si něco strčí do pusinky, takže pohoda. Aha, omlym! Velký omyl! Ve chvíli, kdy se vysypaly puzlíky, tak naše tryskomyš Kubík je okamžitě začal lovit do pusinky, což se nelíbilo Tomíkovi. Takže začal nelítostný boj a jelikož Kubík ještě nevládne slovními argumenty, tak začal Tomíka kousat svou bezzubou dásničkou. Ale Tomík se nedal a vytrvale vyndaval mokrý puzzle z pusinky do toho začaly oba neskutečně řvát. No, zkrátka sourozenecké idylka. Když jsem se do toho chtěla vložit, tak lítaly argumenty jako - "maminko, pane bože, proč na to vůbec šahá, když tomu nerozumí, no tak mu vysvětli, že na tohle má fakt ještě dost času, jasně, jasně mlčíš, protože je menší nebo mimino jedno, to jsou furt jen potíže....."

Do toho zvedám telefon, kdy mluvím se svojí mamčou. A co myslíte, že od ní slyšim? To jsou tak roztomilí fíci, viď?

Ale jedno "pozitivum" ten boj měl, Kubíka dokonale utahal, takže krásně spinká. A Tomík? Jen suše podotknul "vidíš, nic nevydrží, tak proč si nedá pokoj" No, neni to krásný mít dvě a více dětí :).

Co mi život dal

Jsem štastná a vím, že se to moc nenosí, ale já opravdu jsem vděčná životu za moc věcí, které právě prožívám a vím, že pokud budou všichni zdraví, tak mi nic nechybí a mám vše, co jsem si kdy přála.

Hodně lidí a to hlavně z mého blízkého okolí mi vyčítá ohledně výchovy několik věci. Např. to, že naše děti dost často tráví noce v naší ložnici. Ano, já vím neni to zdravé, nejsem důsledná ve výchově atd.... Ale...

Copak dokážete říct té malé bytosti, která za vámi příde a řekne:maminko prosíííím, já chci k vám protože vás mám moc rád a je mi u vás hezky, tak dokážete mu říct NE. No, možná ano, ale my opravdu NE.

I když je fakt, že ráno remcám a bolí mě celý člověk. To by jste nevěřili jak moc ta malá potvůrka cestuje a ráno si připadám jako po opici, protože ukotvuju celou noc. Cože? No, ukotvuju. Jednu nohu mám na zemi a tu druhou na posteli :).Ale víte, co? Dneska jsem štastná na druhou, protože už i ta 10ti měsíční potvůrka k nám chodí kolem páté hodiny ranní.

Víte, můj manžel je perfektní táta pro naše děti. A opravdu to tak cítím. Na chlapa dokázal vydržet dva porody. A to mi věřte, fakt nebyly moc jednoduchý a ani rychlý. A nejen, že tam byl celou dobu a úplně u všeho a když myslím u všeho, tak vážně u všeho. Ale dokázal ty naše kluky krásně přivítat na světě a od první vteřiny jejich života o ně pěčoval. A v prvních okamžicích to dokázal líp než, já. To musím upřímně přiznat.

Je mnoho věcí, u kterých křičím a říkám, jak jsem neštastná a co všechno mi chybí... Ale opravdu mi něco chybí...?? NE! Nedávno jsem pochopila, jak moc jsem díky našim dětěm vyzrála a hlavně dospěla. Žádná číslovka z vás neudělá dospělého člověka. Opravdu ne, aspoň já to tak mám.

Miluju život jaký mám a to hlavně díky tobě, ale zárověň je člověk plný strachu, právě o to, co miluje..

Jsem moc ráda, že mi vás život dal T a J a T

Jak to stíháš?

Včera se mě ptala kamarádka, jak to stíhám, že mám nalakované nehty :). Automaticky jsem odpověděla, že ani nevim. A dneska, když jsem ráno luxovala, tak jsem se musela v duchu smát sama sobě. Při uklízeni jsem našla pod sedačkou můj již týden pohřešovaný olejíček na nehty. A co myslíte?
Okamžitě jsem ho použila na všech deset nehtů, aniž bych vypla zvuk luxu a potom plynule pokračovala v uklízení. Takže asi takhle nějak stíhám péči.

Ale taky jsem zjistila, že nejsem jediná, kdo ten olejiček používá. Páni on se za mě vážně asi bude za pár let stydět :)). Pokud tohle bude někdy číst. Myslím můj syn. Ano, když jsem se otočila, tak Tomík olejoval své nehtíky. Jakmile mě spatřil, tak mi uštědřil pohled něco jako ve smyslu "no a, je na tom něco divného, že tak koukáš? No a tak jsem raději pokračovala v luxování.

Jinak Tomík je ohromný pomocník, děsně rád uklízí. Asi jsem ho poznamenala,  již v těhotenství, to jsem byla uklízecí maniak, škoda mluvit. Takže vzápětí, jak ukončil svojí manikůru, tak chtěl za mě luxoval. Ráda jsem přenechala, ale asi tak po dvou tempech, mi vážně povídá: maminko musím končit, neskutečně mě bolí záda, ani nevíš jaká je to dřina, ná pokračuj. No, tak jsem holt makala sama.

Stejně jsem za tyhle okamžiky moc štastná. Nedovedu přestavit, že bych byla bez nich.

Upřímnost

Taky jste někdy zjistili, že jste při výchově něco moc přehnali? A nebo že vaše výchova vám připravila několik trapných chvil v životě?

Mě se stalo a vlastně stává neustále. I když možná to neni trapný, zkrátka řekne jen to, k čemu je vedený. A pak ze slušnosti nebo z pokrytectví je nám v tu chvíli trapně. Aby jste chápali o co jde.
Vždycky když se mě můj starší syn ptal, proč někdo kouří, tak jsem řikala, že jsou to hlupáci, protože si ničí zdraví a že to smrdí a mnoho dalších věcí, které si o kouření myslím, obzvlášť když to dělají ženský. A hlavně maminky u kočárku. Mě to zkrátka štve! Ale jinak ať si to dělají, když jim to vyhovuje, jen ať tím neomezují mě :).

No a syn od té doby, kdykoliv potká někoho, kdo kouří, tak nahlas řekne: to je hlupák, vid maminko?
Už jsem vzdala podávat mu odpoěď ve formě nekřič tolik, to se neřiká. Protože potom následovalo logické: vždyť jsi to řikala??? Zkrátka už to jen přejdu prikývnu a čekám, zda bude nějaká reakce.
Zatím žádná ohledně kouření nebyla.

Ovšem jiná situace nastala jednoho dne, když jsme ještě žili v Praze a jeli v létě v tramvaji a můj tehdy dvouletý syn povídá a to dost nahlas: maminko ta pani taaaak smrdíííí fuj, viď? V tu chvíli jsem byla rudá asi úplně všude a celá tramvaj dost koukala jedním směrem. A to směrem na nás. Je teda fakt, že ta ženská fakt smrděla a to dost :(. Každopádně reakce nastala. Paní se na mě vrhla, že mám nevychového a drzého spratka. Jo a zapoměla jsem dodat, že jak je v čechách zvykem, tak jelikož pani byla starší, než já, tak mi "pochopitelně" tykala. No nenechala jsem si to líbit, to já zas přiznám, že jsem na tohle startovací :).

Taky jste museli někdy vydejchávat upřímnost vašich ratolestí? Musím upřímně říct, že taková upřímost je asi nejhorší, pokud se týká člena vaší rodiny, pak asi člověk trne, při pravidelných oslavách či návštěvách :) ..... A upřímně, já to zažila. Jeden čas Tomík, můj starší syn,  pořád nechápal rozdíl mezi novým a starým. Až jednou jsme přijeli k mojí mamče a on povídá: babičko ty seš už vlastně takovej veterán, vidˇ?

Tak co, taky máte podobný zkušenosti :). Jen se podělte....

Hezké pohodové pondělí, já jdu pacifikovat následky snídaně, neboť jsme krmili i chrastítka a židličku aaaaa tak dále....

Začarovaný kruh

Někdy mám pocit úplný marnosti při výchově. Mám pocit, že všechno dělám špatně, že se neustále jen zlobím, řikám ne. Že to nikam nevede, že je to takový ten začarovaný kruh beznaděje a já nevím, jak to změnit nebo co udělat líp. Mám pocit, že jsou to někdy celé dny vzteku, že jsem svému dítěti úplně ukradená a že mu dělá neskutečně dobře, že může zlobit.

Pak si večer úplně vyřízená a hlavně docela smutná z celého dne, protože takový den, je podle mě zbytečně promrhaný, sednu a vše si celé znova a znova promítám, kde se stala chyba. Třeba jsem moc křičela, třeba jsem to neřekla dost jasně. Nevím...

Taky máte někdy takový pocit, že jste na to všechno sama a upřímě, že ani vlastní muž vás v tomhle dost nechápe. Protože většina chlapů nad tím jen mávne rukou a řekne, že řešíte prkotiny. Vždyť se podívej, jak je jinak báječnej kluk.

Ano, je. Ale.....

Kdyby mi někdo někdy řekl, že výchova dětí je ta nejtěžší věc na světa, tak nevim. Vlastně ano, vim. Určitě bych na nikoho nedala a šla do toho znovu, protože jsem si to moc přála. Cítit toho mrňouska, jak ve vás roste, jak vás kopne a reaguje na vaše dotyky, když si hladíte bříško. A potom ta úžasná věc jako je porod. Dobře zkusím to přeformulovat :). V životě jsem nezažila větší bolest, ale upřímně, která z vás si ve vteřině zrození vašeho drobečka na tu bolest ještě vzpoměla. A teď nemluvim o další hnusný věci jako je šití, to cítim do dnes. Obzvlášť když mi to zapoměli umrtvit.

Co tím vším vlastně chci říct? Že nechápu, kdy nastal ten okamžik, že z vašeho sladkýho drobečka je takový raubíř, ke kterému máte někdy tak moc daleko a přitom jste si byli v životě, tak blízko, jak jen si člověk může s člověkem být.

Samozřejmě vím, že tím, že jsem ho porodila, tak nemám přednostní vlastnické právo. Ale stejně bych chtěla reklamovat délku tulení a doby, kdy jsou na vás, tak krásně "závislé".

I když na druhou stranu musím uznat, že když zrovna můj raubíř neraubíří, tak doslava. Tak je fajn, že v něm mám super parťáka, který člověka, když chce, tak i vyslechne a poradí. Ano, já si nechám od svého 4letého syna poradit. Někdy to zkuste, pokud jste tak nikdy neudělali.  A uvidíte, že nám mají naše děti hodně co dát. I když to občas chce spolknout rodičovskou pýchu :) a to není vždy jednoduché...

Očima dětí

Já se o to prostě musím podělit...

Zrovna nedávno jsem byla nadšená, při zkoušení kalhot, což se upřímně moc často nestává.  Ten důvod byl jednoduchý, tuhle velikost jsem totiž před těhotenstvím vůbec neoblékla. A ejhe jsou mi. No a jak jsem se kochala u zrcadla v šatně, tak přišel můj starší syn. Pohladil mě po břiše, hezky se na mě usmál a schovívě povídá: já vím, že jsi tlustá maminko, ale neboj ty to zase zhubneš... No a tak jsem si kalhoty zase sundala, oblékla do pohodlných harémek. Jak všichni víte, dobře kryjí kila navíc. Které evidentně dle mínění svého syna stále mám..

Také by jste si chtěla zapamatovat všechny hlášky vašich dětí, můj syn jich má spousty :).

Jako nedávno jsme snídali a vedli nekončící debatu kolem domu, takže jsme se mírně dohadovali. A v ten okamžik syn povídá. "Maminko! Nedohaduj se s tatínkem, protože on má vždycky pravdu a zvládne to a víš, proč? Proč? No, protože kluci mají pindíka a všechno zvládnou." 

Upřímně, jestli si tohle někdy třeba za 15let či dříve přečtou moji synové, tak nevim, nevím. Ale myslím, že to bude něco ve stylu. Teda mamí to je trapný.... :)

Někdy bych vám přála vidět, když starší syn vysvětluje tomu mladšímu, jak si má hrát s hračkama. Ale jelikož mu je 9měsíců, tak zatím dost často logicky nechápe. To, ale nemůže mého syna zastavit. Ovšem, když už to trvá opravdu dlouho, tak nad ním jen mávne rukou a povídá "víš, co ? To s tebou fakt nemá cenu, dělej, jak mysliš. Maminko koukej, to je bez šance, on to snad nikdy nepochopí"...

A taky jste slyšeli tu novinku, že bankomat vám dá korunky zadarmo? Že né?! Tak podle mého syna ano :). A nebo když k nám přijede pošta nebo jiný kurýr a má nahodou nějaký dárek. Tak jaké je potom u večeře rozčarování, když manžel povídá: to jsi musel být hodný, když ti maminka něco koupila. No a odpověd našeho syna je, že néé maminka, ale pošták :). Taky kdo jiný, že?

Maminko já pořád nechápu, jak jsem ti mohl dole vypadnout, když tim jen čůráš a hlavně nemáš ani pindíka :). No, já to taky dost často nechápu, že mi tam vypadly dvě děti :).

Hlavně musim říct, že už se v něm začínají projevovat mužské geny. To, že ujíždím na botách už víte. No a nedávno jsem si jedny koupila. Opravdu pouze jen jedny. A syn povídá: maminko já vážně nechápu, proč si pořád kupuješ boty, když jich máš plnou skříň. Můžeš mi to vysvětlit? No a já v tu chvíli opravdu nějak nemohla....

Taky vás vaše ratolesti dostávají podobnými hláškami?

Když hlídá tatínek

Zrovna jsem tento týden byla na pravidelné zdravotní kontrole, jak můj muž rád řiká na STK.

Náš rodinný lékař mi sdělil, že nechápe na co funguju, že mám zjevně dobré záložní systémy,

protože moje výsledky krve byly dost děsivé. Slova lékaře ... :).

A co čert nechtěl, druhý den jsem bohužel nechtěně ulehla s horečkou a jen velmi nerada předávala rodinné kormidlo ohledně dětí svému muži. Nechápejte mě špatně, ale kdylikov se stará o naše děti, protože jsem např. nemocná, tak mám z toho horečku na druhou, protože vím, že po jednom dni v posteli mě čekají další dva dny úklidu navíc!

A tudíž hlídal a měl kluky i domácnost na starosti. A kdo si myslí, že jsem se mohla v klidu a bezpečí ložnice kurýrovat, tak ten se plete :). Realita byla taková, že kluci se nastěhovali do ložnice. No a já ze starším synem plnila úkoly z časopisu Sluníčko a naše druhé mrňě chránila od sebevražedných skoku z postele. Začal totiž nedávno lézt, tudíž se zkouší všude dostat a vylézt. A cestu dolů potom moc neřeší. Většinou je vždycky rychlá a zaručeně po hlavě....

Ovšem jak jsem již jednou řikala můj muž umí krásně uspávat, takže po 0 toho menšího uspal a druhý šel pracovat do tatínkovi pracovny a já si mohla dát menšího šlofíčka. Ale nakonec se ukázalo, že byla chyba domnívat se, že můžu v "klidu" spát. Jak řiká moje maminka - nic není zadarmo. A i později se ukázalo, že tento můj spánek byl vykoupen velkým šokem.

Když jsem se šla napít a hlavně nenápadně zkontrolat kluky, tak jaký byl šok, když jsem spatřila staršího syna.... Velmi nenápadně a klidně si hrál ve své herně a tak jsem ho chtěla pohladit a dát mu pusu. Pomalu a v klidu jsem se přibližovala blíž a blíž až jsem byla v šoku!  A to v takovém, že jsem musela odejít a znovu se vrátit, zda se mi náhodou to, co jsem viděla nezdá.

Náš syn totiž z blízka vypadal jako po prodělané lepře a nebo pobytu v koncentračním táboře. Na hlavě má několik děr. Z čeho? Jak tvrdil on sám na mojí otázku, cos proboha dělal? No, víš maminko, zkoušel jsem nůžky, chtěl jsem se ostříhat. To víš, tatínek hlídal, dyť to znáš :)). 

A to je přesně ta chvile, kdy nevím jestli ho mám dřív přerazit nebo se začít děsně smát.....

Mimochodem, teď každé ráno chodí a zkoumá, zda už mu vyrostly vlasy. A u zrcadla vždy dodává. 

Ale to nevadí, vždyt jsou to jen vlasy :). Kéž by vždycky šlo jen o "vlasy".

Jak to začalo ....

Jak to vlastně semnou a blogováním celé začalo. Asi to zná většina z vás a nebude to nic překvapivého.
Jednoho dne jsem už byla napokraji mateřského zoufalství :). I když své dva kluky zbožnuju a to myslím vážně, nikoliv po americku.. Tak už jsem nemohla a připadala jsem si toho dne zrala na polstrovanou místnost v nejbližším psychiatrickém zařízeni.

Aby jste tomu rozuměli, mám dva raubíře,  4letého a 9ti měsíčního. A je to vážně mazec :).
Znáte ten pocit, kdy se najednou zastavíte a jenom vnímáte jako by odjinud zvuky dětí, potřeby manžela co bude k večeři a do toho vás čeká plná pračka a ještě by se určitě něco našlo. A o tom, že i vy máte svoje osobní potřeby a touhy ani nemluvím ... Když o tom, tak přemýšlim, tak bych vážně měla zase začít cvičit. No, nic :)..

 No, a já si řikala, tak takhle ne! Odešla jsem středem místnosti vzala notas a začala psát tyhle řádky, které pro mě budou sloužit jako terapie a vás snad trochu pobaví a možná zjistíte, že v tom nejste sami.
A vytvoříme z mého blogu místo pro příjemné společné chvilky třeba u kávy.

Jo a jenom mezi námi.V tuhle chvíli, kdy já se zde vypisuji, tak můj manžel neskutečně hezky uspává naše kluky.

A to jsou právě ty chvíle, kdy jsem ráda, že mám to štěstí být doma a vidět vyrůstat raubíře...